Eko postřehy z Afriky

Moje ekologické reflexe Afriky čerpají ze zkušeností z Tanzanie (885 000 km2, 60 000 000 obyvatel, 64% žije na venkově). Nečekejte však chvalozpěv na chudé obyvatelé žijící v naprostém souladu s přírodou.

Asi před 2 léty Tanzanie velkolepě zakázala používání plastových sáčku, něco, co ve státech Evropy nemá ještě obdoby. Laik by řekl, že se zde blýská na bleskový ekologický pokrok, ale kdo navštěvuje tuto zemi pravidelně, jasně vidí, že se v tomto případě jednalo spíše o laciné gesto.

Již více než 10 let jezdím do Tanzanie s projektem "Bez mámy" - pomoc sirotkům a tamním školám. Afriku však pozoruji nejen očima dobrovolnice, ale i ekologické nadšenkyně. Z něčeho mi vstávají hrůzou vlasy na hlavě, ale jsou i věci, ze kterých se dá inspirovat!

Téměř neexistuje nakládání s odpadem

Ve městech sice již fungují skládky, takže se odpad nehromadí v ulicích, ale to neznamená, že z nich zmizel úplně. Na vesnicích je obecní skládka nebo sběr odpadu ještě hodně vzdálené sci-fi. Odpad tak končí za pomyslnou hranici dvorku nebo spálený v ohništi za domem.

Svahilský výraz pro odpadky "taka taka" nerozlišuje povahu odpadu, takže na stejné hromadě končí jak banánové slupky, otruby z rýže, slupky, pecky, tak plastové láhve, sáčky, staré sandále, kusy oblečení, alkalické baterky, staré nádobí, plechovky od barvy apod. Čas od času se tato nesourodá hromada zapálí, a až se nahromadí dostatek popela, přeseje se přes síto a tento chemicko-biologický koktejl se nasype na záhony.

Chtěla bych upozornit, že i když postup vypadá totálně zaostale, tak v našich podmínkách ho min. z 50% procent děláme podobně. Neuchrání nás ani to, že umíme v češtině slovně rozlišit povahu odpadu biologického a syntetického. Velká část domácností v ČR biologický odpad dodnes mísí s ostatním komunálním odpadem, který rovněž končí na skládkách či ve spalovnách (takových větších ohništích, trošku dál než za domem)!

Co je v Africe platné, že sklo se dá 100% recyklovat

U nás platí, že když nemůžeme žít zcela bezobalově, můžeme alespoň volit mezi menším a větším obalovým zlem. U nás je to nejmenší zlo sklo, protože díky vytřídění se uchová poměrně čistá surovina schopná recyklace téměř do nekonečna. V Tanzanii je sklo naopak nejhorší. Nevíte kam sním. Recyklace neexistuje nebo pokud ano, je tak daleko, že nikdo nemá zájem o to, aby lidé surovinu třídili a někde odevzdávali. Rozbitá sklenička neshoří, a tak končí střepy zakopané v zemi opět někde za domem. Stejně tak i žárovky nebo další nehořlavý odpad.

V Africe vládne plast

Tento fakt má nesporně negativní následky na přírodu, přestože se mnohde spálí a prakticky zmizí. I když jsem člověk, co razí bezplastový a vůbec bezobalový život, nemůžu se ubránit dojmu, že právě díky plastu se mnohým obyvatelům zpřístupnily jak základní potraviny, tak i hygienické potřeby a tudíž by se dalo říct, že má jakýsi podíl na zvyšování životní úrovně obyvatel. Plastový obal dovoluje jednoduše přepravovat produkty na velké vzdálenosti i do těch nejzapadlejších vesnic. Umožňuje balení produktů různých gramáží, což znamená, že ty nejmenší jsou pak cenově dostupné i těm nejchudším obyvatelům. Určitě za zmínku stojí potraviny jako je cukr, sůl, olej, čaj nebo hygienické potřeby jako jsou mýdlo, prací prášek, tělové oleje (které musí černoši nutně používat pro ochranu kůže před sluncem a suchem).

Nedovedu si představit, že by třicet dětí z Centra pro sirotky jedlo z jiného než plastového nádobí. Těžko bychom mohli žádat každý měsíc dárce o příspěvek na nádobí, protože znáte děti, snadno něco rozbijí. Navíc za chvíli bychom neměli ani místo, kam případné střepy zakopávat.

Je však bolestivé vidět hromadící se plast v přioceánských oblastech; nekontrolovatelné vlny příliš rychle zbaví člověka vlastnictví odpadu. Naučit se však osobní odpovědnosti za něj, bude vyžadovat ještě spoustu času.

Trnem v mém ekologickém oku jsou propisky. Jsou to jednorázovky, které v lepším případě končí na ohništi za domem, v horším případě na ohništi v domě (v kuchyni), protože se používají místo papíru, který hoří příliš krátce a třísek, které jsou příliš drahé. Možná vás napadá, proč si třísky nedělají sami. Ale ten, kdo osobně nevzal do ruky sekeru a nezatnul do afrického dřeva určeného k otopu, to v životě nemůže pochopit.

Ani u nás v ČR to s propiskami není úplně růžové. Sice málokterá je dělaná jako jednorázová, ale většinou každá tak končí. Ruku na srdce, kolikrát jste v uplynulém roce vyměnili v propisce náplň. Vždycky se rychle objeví nějaká jiná, která nás, před honbou po papírnictvích za vhodnou náplní, uchrání.

Jak to je s tím zákazem sáčků

Různobarevné a různě veliké sáčky dostával zákazník v Tanzanii ještě před dvěma roky téměř ke každému nákupu zdarma. A používalo se jich skutečně hojně: do sáčku se balil běžný nákup, do sáčků se balila zelenina, ale naservírovali vám do něj klidně i hranolky s kečupem nebo jiný oběd. Zákaz sáčku začal platit prakticky ze dne na den, tak jak bývá v Africe zvykem při zavádění nových opatření. Použití sáčku se trestá, v některých afrických zemích dokonce i vězením. Ani turista si nemůže přivést či odvést věci v sáčku či igelitu - na tento fakt upozorňují billboardy na letištích.

Rychle se ukázalo prstem na viníka (plastový pytlík) a rychle se za něj našla náhrada. Nové pytlíky vyrobené z materiálu, který připomíná české zahradní textilie, mě osobně nepřipadají o nic moc ekologičtější. Na pytlíku je napsáno, že je recyklovatelný, ale to ten plastový sáček byl "potenciálně" taky :-D. To, že se něco dá recyklovat neznamená, že se to dělá a už vůbec to neznamená, že je samorozložitelný. Nyní se sice tento obal nedává k nákupům vždy zdarma, ale jeho cena je tak malá, že málokdo je motivován k tomu, aby jej použil opakovaně nebo nakoupil do vlastní tašky. Mnohé krámky nahradily barevné plastové sáčky tenčími průhlednými, a to se zdá být, z pohledu státu, v pořádku. Člověk se nemůže zbavit dojmu, že se někdo na tomto tanzanském obalovém převratu pěkně napakoval.

Co ještě stojí za zmínku

Zemědělství, které po dlouhá léta probíhalo v souladu s přírodou, začíná pomalu kopírovat západní krátkodobě efektivní styl. Není výjimkou používání hybridních osiv u plodin zajišťujících hlavní obživu (kukuřice, rýže) nebo používání pesticidů při jejich pěstování. Na druhou stranu doplňkové potraviny jako je ovoce a zelenina jsou pěstovány většinou a nevědomky v bio kvalitě drobnými pěstiteli. Před 10 léty vyjížděli do polí oráči s voly či osly, dnes už je mnoho políček drobných vlastníků obděláváno pronajatou malou zemědělskou technikou.

Nárůst dopravy je viditelný ve městech i na vesnicích. Ve vesnici Mahango vystřídaly motorkotaxíky původní kolotaxíky a tak přibylo hluku i zplodin. Ve městech zhoustla doprava o auta, autobusy i motorizované rikše. Přestože silniční kontroly mohou pokutovat špatný technicky stav vozidla, neexistují tady žádné emisní normy, jak je známe u nás. Clony tmavě černého dýmu nechrlí jen náhodně projíždějící traktory, ale téměř všechny kamiony a autobusy.

Co naopak dělá jejich uhlíkovou stopu nižší

Průměrný Tanzánec:

• Se přepravuje méně a většinou jen v hromadných dopravních prostředcích, nemá vlastní motorové vozidlo, většinou nejezdí nikam, vzdálenosti do 5 km chodí pěšky nebo maximálně jezdí na kole
• Nelétá
• Netopí v domech, ani když žije vysoko v horách, kde teplota b noci výrazně klesá k 5-10°C
• Nepoužívá klimatizaci ani ve vysokých teplotách, které během dne dosahují i 35°C
• Jí lokálně, buď to co si vypěstuje sám nebo jeho nejbližší sousedé, většina jeho potravin se nevozí z větší dálky než je několik desítek km, importované potraviny průměrný Tanzánec vůbec nezná
• Pěstuje zelenina a ovoce pro vlastní obživu a drobný prodej bez mechanizace, umělých hnojiv a pesticidů (technika, hnojiva, pesticidy využívaný jen při produkci hlavních potravin - obilovin)
• Jí maso, mléko, vejce velmi vzácně, mnohdy ani ne 1x týdně - nemá velký podíl na uhlíkové stopě živočichů
• Když zabijí zvíře, využijí i takové části, které se u nás často vyhazují (hlavy, pařáty, vnitřnosti)
• Téměř netvoří zbytky, to co se uvaří se taky sní
• Má malý odběr elektřiny (prakticky pouze k svícení a nabíjení telefonu), většinou nemá jiné spotřebiče (ani lednici)
• Obléká se buď do již nošeného oblečení (tím dokonce snižuje ekologickou stopu Evropanů, jejichž nechtěné oblečení by jinak skončilo na skládce) nebo do lokálně vyrobených látek (v rámci země, či sousedních zemí) a lokálně ušitých šatů (ve vlastní nebo vedlejší vesnici)
• Pokažené zboží - oblečení, boty, telefony, kola, nářadí, případnou elektroniku nebo techniku nechává opravovat, nevyhazuje
• Některé neopravitelné věci či nepotřebné obalové materiály umí znovu použít
• Osázení starých lavorů, kotlíků, hrnců, pneumatik, plechovek - účinně chrání před odplavením půdy dešti
• Barely od kuchyňských olejů - slouží jako lahve na vodu pro školáky, k vytvoření bezdotykových umývárek, k přenosu vody nebo ke skladování jiných látek (benzín,...), k tvorbě lokálních vozíků
• Kola od aut - kostelní nebo školní zvony
• Zničené moskytiéry - ohrádky pro kuřátka a jiná mláďátka
• Staré pytle - školní brašny
• Staré pneumatiky - sandále
• Nevratné skleněné láhve - slouží na med

Autorka textu: Michaela Gongolová, Fotografie: archív Bez mámy, z.s.